Kostel sv. Floriána v Krásném Březně

Výstavba kostela v Krásném Březně je pramenným poznáním vymezena mezi léta 1597 – 1606, stavitelem kostela byl Rudolf z Bünau. Stavba vznikla jako novostavba a nenavazovala tak na žádný starší kostel. Během první fáze výstavby vyrostlo obvodové lodi, presbytáře a věže, zřejmě současně byla stavěna také sakristie a spojující krček k zámku. Kostel byl vystavěn až po korunní římsu zvýšeného podkroví, během výstavby byly rovnou budovány přízední pilíře pro usazení klenby lodi. Zbudování klenby bylo zřejmě od začátku plánováno jako samostatný krok, z tohoto důvodu byla loď od prostoru podkroví oddělena trámovým stropem, který až později nahradila klenba, o čemž svědčí zejména jizvy po částečně zazděných trámech stropu v rubu klenby. O pozdějším vložení klenby navíc svědčí také detaily v interiéru lodi, jako je hmotová nevyrovnanost mezi přízedními pilastry klenby a vlastními výběhy svazků žeber.
V důsledku těchto nesrovnalostí se tak otevírá otázka autorství stavby. Starší literatura i obecný úzus spojoval výstavbu kostela v Krásném Březně se jménem Hanse Bogeho z Pirny, později byl tento názor poupraven v tom smyslu, že Boge byl pouze autorem klenby a empor v kostele, což podpořil v roce 2013 nález jediné kamenické značky v rámci kostela na žebru klenby. Lze se tak domnívat, že výstavba hlavního korpusu kostela byla odbývána snad jen za účasti řemeslníků se zkušeností z předchozích bünauských staveb, jako byl např. kostel sv. Šimona a Judy v Mojžíři přestavovaný Rudolfem z Bünau v roce 1590, či zámek v Libouchci budovaný další větví rodu mezi lety 1579 – 1611 a kamenický mistr byl přizván pouze ke zhotovení klenby.
Zaklenutí kostela bylo provedeno kolem roku 1603, zřejmě krátce na to došlo k zákazu další výstavby kostela na základě stížností katolického duchovenstva z Ústí nad Labem na přílišné šíření luterské víry v místě. Dokončení povolil Rudolf II. až na přímluvu saského kurfiřta Kristiána II., ovšem s omezujícími podmínkami. Po povolení dostavby byly nejspíše stavěny empory. Také výstavbu empor lze spojit s činností Hanse Bogeho z Pirny. Vložením empor byla stavba k roku 1606 zřejmě dokončena.
I přes to, že kostel vznikal na přelomu 16. a 17. století, vyniká interiér výrazně archaickým výrazem. Pozoruhodná je zejména konstrukce klenby, která svým vzhledem může odkazovat ke sklípkovým klenbám Arnolda Westfálského. Zcela vyloučit však nelze ani další proud autorské inspirace, mířící k podobě hluboce vyřezávaných renesančních kazetových stropů, zde převedené do kamenné podoby a „ohnuté“ do tvaru klenby. Podobnost s dřevěnými kazetovými stropy je zde navíc umocněna umístěním dřevěných růžic. Jejich podoba se cyklicky opakuje na dobových renesančních obrazech saského okruhu, hmotově jsou pak dřevěné růžice shodného vzhledu zachovány na dřevěném kazetovém stropě zámecké kaple v Liberci z let 1604 – 1606, či na stropě v sále Horního zámku v Benešově nad Ploučnicí.
Interiéru lodi dominují třístupňové empory. Členění interiéru emporami bylo pro protestantské kostely typické, sloužit mohly např. pro navýšení kapacity interiéru lodi, pravděpodobněji však v době výstavby akcentovaly společenskou hierarchii jednotlivých společenských vrstev. Tomu odpovídá také zdobnější pojednání nejvyšší úrovně empory, která sloužila pravděpodobně pro zámeckou šlechtu, jak naznačuje bohatý diamantový portál vstupu na emporu a samostatné přístupové schodiště v drobné věži při jižním průčelí kostela. V případě empor se navíc dochovala ve fragmentech autentická barevnost, svědčící o renesančním způsobu zdůrazňování tektoniky. Kombinace bílé a růžové barvy je užívána tak, aby byly odděleny v duchu renesanční logiky prvky nesené a vynášející, respektive podpůrné.

Kostel sv. Jakuba ve Svádově

Vznik nejstarší kostelní stavby ve Svádově lze předpokládat ještě před rokem 1477, z něhož pochází presbytář stávajícího kostela. Nejpravděpodobněji byl kostel založen v době držby johanity, kdy lze očekávat existenci románského, alespoň částečně zděného kostela. Písemné prameny pak kostel ve Svádově zachytily kolem poloviny 14. století, zajímavým dokladem kostelní stavby existující ještě před rokem 1477 je také dodnes zachovaný zvon, odlitý v roce 1394. V roce 1477 pak následovala významná přestavba kostela, doložená datačním kamenem na opěrák kostela. Zadavatelkou stavby byla Anna z Dubé, vdova po posledním majiteli z rodu Vartemberků, spolu s druhým manželem Mikulášem Romberkem z Hemersdorfu. Z gotického kostela se dochoval presbytář a dva rohové fragmenty zdiva lodi při vítězném oblouku. K presbytáři ze severní strany přiléhala drobná kruhová stavba, snad zvonice se sakristií v přízemí, či sakristie s emporou v patře.
Další stavební změny na kostele ve Svádově jsou spojeny až s působením saské šlechtické rodiny pánů ze Salhausenu. Přes to, že rod Svádov drží od roku 1548, zahájil stavební činnost na kostele až Fridrich ze Salhausenu (1591 – 1619) z Benešovské větve rodu. Výstavbu kostelní lodi, věže a sakristie, spolu s úpravou presbytáře a kostelního areálu lze spojit s datací 1606 na portále hlavního vstupu do kostela. Stará loď byla zcela zbourána a nahrazena prostorným jednolodím s valenou klenbou s trojbokými výsečemi a dvakrát prožlabenými žebry. Interiér lodi byl z počátku zřejmě jednolitý, bez vložené kruchty, která byla do prostoru přidána zřejmě dodatečně. Rozlehlý nečleněný prostor halové dispozice dobře vyhovoval luterskému vnímání interiéru, kdy se díky dobrým akustickým vlastnostem vzdušného jednolodí dobře šířil zvuk.
K pokročilému řešení prostoru lodi stojí v přímém kontrastu podoba klenby a detailů stavby. Zatímco konstrukce korpusu klenby v podobě valené lunetové klenby je svým výrazem již plně renesanční, žebrová síť na ploše klenby odkazuje k typově starším druhům klenby a to zejména svým vzhledem. Síť žeber tu funguje v první řadě jako estetický prvek, mající zřejmě navozovat výraz odkazující do gotické doby. Stejným způsobem prolínání renesančního stavitelství s gotizujícím výrazem je řešena klenba v postraní kapli, kde je užito stylizované hvězdicové klenby. Vedle kleneb vynikají v interiéru kostela zejména portály. Ty nesou typické znaky stylu tzv. saské renesance, jako je beschlagwerk s centrálním kávovým zrnem na soklech, či perlovcový dekor záklenku.
Tyto prvky lze nalézt také na portálech vstupních bran ve hřbitovní zdi. Vlastní portály byly pravděpodobně v obou případech vloženy do edikuly, dnes pouze torzálně dochovaných. U východní brány se z edikuly zachovaly postranní sloupky na soklech a jimi nesená římsa. Pro edikulu je typický nevyrovnaný poměr mezi těžkou profilovanou římsou a až překvapivě subtilními sloupky, vyvolávající dojem neschopnosti horní římsu unést. Nepoměr mezi hmotou sloupků a římsy vznikl buď nepříliš zdařilou snahou o nápodobu typicky renesančního vzhledu edikulového portálu, či se vzhledem k době vzniku bran jednalo o záměrný manýrismus. U západní brány někdejší edikulu aznačuje pouze římsa, nesoucí volutový nástavec s reliéfem. Ústřední reliéf, představující starozákonní výjev „Jákobův žebřík (Jákobův sen).“ Reliéfní výzdoba brány v duchu luterské věrouky předznamenává bohatou výbavu interiéru kostela v podobě křtitelnice, kazatelny, oltáře a souboru kamenných epitafů příslušníků rodu Salhausenů a jejich příbuzných a svědčí o široce zavedené praxi protestantského prostředí, užívající „obrazových“ materiálů jako prostředků pro neustálé mimoděčné připomínání základních bodů luterské věrouky.

Kostel sv. Václava ve Valtířově

Nejstarší podoba kostela sv. Václava ve Valtířově není známa, nejčastěji přijímaným modelem je existence pouze dřevěné stavby, která byla v 70. letech 16. století stržena a nahrazena zděným kostelem. Starší kostel se zřejmě nacházel na stejném exponovaném místě jako nynější stavba a mohl tudíž sloužit také jako výrazný orientační bod pro vodní cestu po Labi z Litoměřic do Saska. Nový kostel byl vystavěn v letech 1573 – 1574 bratry Fridrichem ze Salhausenu na Tašově a Heinrichem Abrahámem ze Salhausenu na Velkém Březně. Kostel byl zřejmě zakládán v první řadě jako pohřební místo obou větví rodu.
Při stavbě kostela zřejmě nebyly využity žádné partie staršího zdiva. Dispozičně je v případě kostela ve Valtířově udržena tradiční podoba jednoduché kostelní stavby, sestávající z drobné, čtverci se blížící lodi s polygonálním presbytářem a štíhlou vysokou hranolovou věží v západním průčelí. Velikost a tvar čtvercové lodi dobře naplňovaly potřebu luterského kazatelství, intimnost prostoru navíc vyhovovala i funkci rodového pohřebiště.
Klenba presbytáře je konstruována jako plně valená s výsečemi nad jednotlivými boky závěru. Na ploše klenby se rozpíná hvězdice, složená z dvakrát prožlabených subtilních žeber, plnících pouze estetickou funkci. Hojně užívaná dvakrát prožlabená žebra detekují opuštění užívání složitých tvarů profilů žeber a přistoupení k jednoduchým výžlabkovým profilacím s ostrými hranami, které započalo kolem roku 1500 a v 70. letech 16. století již patřilo k zavedeným profilům žeber v profánní i sakrální architektuře. Žebra vyrůstají z volutových konzol, které se svou podobou plně hlásí k renesančnímu tvarosloví.
Loď je zaklenuta čtyřmi travé hvězdicové klenby. Žebra na ploše klenby nevytváří typické hvězdy, redukované obrazce jsou řešeny rozdělením plochy mezi lunetami středovými žebry, které vybíhají z jednoduchých profilovaných římsových konzol. Čistota provedení klenby v přísně geometrických průbězích žeber svědčí o renesančním provedení, kdy gotická konstrukce hvězdových obrazců je spíše jen volně parafrázována. Podobné řešení výrazně geometrizované subtilní hvězdové klenby bylo zvoleno také např. ve zbořeném v kostele sv. Vavřince v Hrbovicích v prostoru presbytáře, kde byla kresba hvězdy ještě plně gotická, nicméně odhmotnění konstrukce i žeber již odpovídalo renesanční tendenci zjednodušování tvarů. Ve středu podpírá klenbu centrální pilíř s hlavicí, odkazující k čistým renesančním formám s odkazem na antickou tradici, kdy se výrazně odděluje část nesená a nesoucí.
Interiér presbytáře a lodi osvětlují vysoké, subtilní, mírně hrotité okenní otvory s kružbami. Tvarové řešení okenních kružeb lze označit za značně pokročilé a odpovídající spíše renesančnímu výrazu tvaru. Oblouky pod kružbou jsou již prosté, bez vložených jeptišek, kružby jsou výrazně zjednodušené a geometrizované.
Interiér lodi člení při západní stěně nízká zděná empora. Poprseň empory tvoří plná vyzděná zídka, jejíž plochu člení systém plochých předstupujících polopilířků se stylizovanými patkami. Systém dělené plochy polopilířky je v tomto případě zřejmě převzat z volutových dělených štítů, s nimiž se setkáváme např. u předsíně kostela sv. Anny v Krupce a u vstupní brány na hřbitov téhož kostela, u zámku v Benešově n. Pl., nebo na radnici v Litoměřicích, přičemž lze předpokládat, že dělení zděné plochy v obecné rovině zřejmě vychází z hrázděné architektury, rozdělující plochu na nosné prvky a vyplněná pole. Podobné způsoby dělení ploch empor, byť v poněkud „kultivovanější“ formě, jsou typické pro kostely v saském prostředí, jako např. empory v Pirně, Annabergu, atd.

Kostel Narození Panny Marie v Benešově nad Ploučnicí

Stavební vývoj kostela Narození Panny Marie v Benešově n. Pl. probíhal od roku 1483 do roku 1562. Nynějšímu kostelu předcházela starší gotická sstavba, vystavěná nejpozději v první polovině 14. století.
Výstavba nového kostela byla zahájena v roce 1483 založením presbytáře. Stavba byla založena při starém městském opevnění a zřejmě již v této době bylo počítáno se zahrnutím staré hradební věže, výstavba trvala do roku 1511, kdy byl presbytář již plně vystavěn a zaklenut a bylo připraveno i připojení lodi. Pozdně gotický výraz dodávaly stavbě zejména její detaily, jako např. vítězný oblouk s výraznou profilací složenou z přetínavých prutů, či podobně řešený portál hlavního vstupu do kostela v jižním průčelí lodi a portál vstupu v západním průčelí. Interiéru presbytáře dominuje síťová klenba s dvakrát vyžlabenými žebry, podepřena je navíc subtilními příporami s tordovanými podstavci, což je řešení známé např. ze zámku Albrechtsburg v Míšni.
Výstavba kostela byla přerušena na krátkou dobu mezi lety 1515 – 1517, kdy byl Benešov n. Pl. prodán saskému rodu Salhausenů. V roce 1517 zahájil Fridrich ze Salhausenu druhou etapu výstavby kostela. V druhé etapě byla postavena loď halového typu, výstavba byla ukončena v letech 1552 – 1557 zhotovením klenby a úpravou kostelní věže, která dostala měděnou kopuli. Loď je ve všech částech zaklenuta síťovou klenbou s pravidelným uspořádáním sítě žeber. Průběh žeber se v severní lodi výrazně deformuje vlivem nutnosti vyrovnání se starší gotickou věží. Zajímavá je zejména část lodi nesoucí štítky s datacemi a jmény předním benešovských měšťanů, svědčící o spoluúčasti městského patriciátu na financování stavby. Interiér lodi nečlenily patrové empory, jak bylo u luterských kostelů zvykem, udržel se čistě halový prostor s drobnou tribunou v západním konci. Západní tribunu doplňovala drobná dvouramenná empora na krakorcových konzolách v severozápadním koutu lodi u věže. Dle historické literatury sloužila empora pro usazení varhan.
Na výstavbu lodi navázala v roce 1539 etapa spojená s výstavbou pohřební rodinné hrobky Salhausenů, kteří byli do té doby pohřbíváni přímo v presbytáři a lodi kostela. Přístup do kaple je realizován přes vstup z presbytáře, od něhož je prostor kaple oddělen tepanou mříží. Tepaná mříž byla dle dochovaných erbů Salhausenů a pánů z Bocku zřejmě bohatě polychromována a vyspělostí provedení odpovídala zralé renesanční práci. Podobné motivy a zpracování tepané mříže oddělující vedlejší prostory kostela nalezneme např. v městském kostele St. Marien und Laurentin v Lauensteině, pohřebním místě saské větve pánů z Bünau.